Vzpomínka na železnorudný důl číslo VII
ve Zdicích
Ing. Patera Josef

  Prvního srpna uplynulo již neuvěřitelných 34 roků od zastavení těžby v dole č. VII ve Zdicích na Hroudě a 30 roků od ukončení údržby alespoň hlavních důlních děl. Chtěl bych tímto příspěvkem připomenout dlouhou historii těžby nejmladší a střední generaci na tuto éru, neboť se často,setkávám s otázkou, kde že byly ve Zdicích nějaké doly a nebo co znamenají rozsáhlé a záhadné rokle v lese a stráních severně od města. Jako jeden z mála ještě žijících přímých účastníků zdejší hornické činnosti se chci podělit o vědomosti autentické, kdy se nebude nutno pídit v archivech.
  Zdické ložisko sedimentární oolitické - seménkové rudy - dříve všeobecně nazývané chamositem, nově pelosideritem, vzniklo před 450 miliony let pravděpodobně vysrážením ze železitých roztoků v mořské vodě a následným usazováním na dně prvohorního moře, prostírajícího se tehdy ve středních Čechách v délce od Úval k Plzni a v šíři od Jinců po Zbiroh. Ložisko bylo objeveno a začalo se těžit v místech ležících 500 až 600 m od okraje města Zdice, tam kde přechází parovina v zalesněné stráně, v pozadí s vrchem "Tkalce" o výšce 305 m n.m. Svým pokračováním sahá až k okraji města v hloubce skoro 700 m.
  Ložisko železné rudy bylo zřejmé těženo od konce 17. století; bylo snadno přístupné neboť vycházelo na povrch, kde se díky zvrásnění několikrát opakovalo a zmohutnělo, takže se mohlo těžit lomem a bez skrývky (viz profil). Jak uvádějí některé zprávy, pracovalo na ložisku více těžařů z řad vrchnosti i eráru, kteří těžili zdejší rudu pro své vysoké pece na př. v Hluboši, Obecnici, Komárově a Točníku. Podle těchto pramenů měly být při zdickém ložisku až 4 vysoké pece na počátku 19. století. O výši tehdejší těžby nemáme spolehlivé zprávy, jen nepřímo lze usuzovat na př. při bilancování přepravy na nově budované železnici Praha – Zdice - Plzeň - Domažlice, kdy hořovický velkostatek uvažoval přepravovat v r. l862 22400 q ze Zdic do Hořovic pro Komárovskou huť. Pro vysoké pece u ložiska svědčí dosud zachované kruhové plošiny pro zakládání milířů k pálení dřevěného uhlí pro zmíněné vysoké pece na svahu vrchu "Tkalce". Lomem se těžila oxidovaná a navětralá ruda přeměněná na limonit - "žlutku", která byla snadno rozpojitelná ručním nářadím a při tehdejší technologii i snadno hutnitelná. Kolem r. 1900 končí éra železáren při velkostatcích a tehdy bylo nutno přecházet od povrchového dobývání na hlubinné. Dolový majetek přechází na vídeňskou banku "Petzold" a konečně r. 1910 na Pražskou železářskou společnost (PŽS), která tak získala poslední z významných železnorudných dolů středních Čech a které zůstaly v jejím držení až do znárodnění v r. 1948. Roku 1910 byla zaražena z nádvoří štola na 10. patře, která sloužila k těžbě až do r. 1930 a jejíž portál dosud stojí. Nový majitel přinesl řádné technické vedení, rozsáhlý geologicky průzkum kterým byl rychle zjištěn rozsah ložiska na západ, východ i do hloubky. Bylo zjištěno pokračování ložiska ve 2, revíru, ve kterém, se dále hloubilo i po r. 1945, kdy bylo v padesátých letech dosaženo celkové hloubky 576 m pod povrchem a od nejvyššího patra hloubky 772 m.
  Bylo zavedeno pražení rudy v šachtových pecích, čímž se relativně zvýšila kovnatost o 10% při současném snížení hmotnosti; ruda pak svým složením a strukturou byla vhodnější pro vysoké pece. Tím se odstranila nutnost ponechávat surovou rudu na skladce větrat a oxidovat.
  Od pražících pecí byla postavena do železáren v Králově Dvoře visutá lanovka, podél lanovky byla vedena linka 5000 V do nové postavené rozvodny a trafostanice spolu s kompresorovnou.
  Stlačený vzduch byl nezbytně nutný, poněvadž nový majitel PŽS nahradil kolem r. 1912 ruční vrtání strojním pomocí pneumatických kladiv. Zpočátku byl kompresor poháněn zřejmě lokomobilou.Rovněž v osvětlení podzemních děl došlo k převratné změně, když byly olejové kahany nahraženy daleko výkonnějšími acetylenovými důlními lampami. V té době dochází k další důležité změně pro osazenstvo, když k 1.5.1913. přešla povinnost opatřovat pracovní nářadí, trhaviny a svítivo z horníků na podnikatele; do tohoto data hradil tyto pracovní pomůcky horník ze své mzdy. Těžké pneumatické vrtačky drželi lamači v rukou, podpírali je nad kolenem a nebe i o rameno. Vrtáky měly kalené kované ostří, byly dlouhé od 1,5 n až do 6 m pro dobývky. Dokud nebyla elektřina zavedena i pod zem, bylo stlačeného vzduchu používáno ještě k pohonu pístových čerpadel a vzduchových vrátků.
  Změna majitele znamenala pro horníky jistá přilepšení v podobě deputátu pro ženaté 42 q kamenného uhlí, l6 q pro svobodného a 2 m starého důlního dřeva. Pro střelmistry a techniky byl deputát vyšší. Rovněž zdravotní pojištění u bratrské pokladny PŽS bylo lepší, PŽS poskytovala bezúročný úvěr spolehlivým horníkům na stavbu např. rodinných domků, levný materiál buď odpadní nebo takový, který PŽS sama vyráběla za režijní ceny.
  První světová válka si vyžádala nástup mnoha ročníků do vojenské služby v r. 1914, aby naléhavá potřeba železné rudy si je vyreklamovala zpět. Tak po počátečním poklesu těžby a stavu osazenstva se obojí zvýšilo na dvojnásobek a udržovalo se až do konce r. 1918. Ve válce r. 1915 se dočkali horníci i úrazového pojištění, které (i když existovalo od roku 1888) se na ně nevztahovalo a byli do té doby odkázáni na tak zvaný "milodar", závislý zcela na libovůli zaměstnavatele. Ještě stojí za zmínku, že se v té době horníci před sfáráním povinně společně modlili ke svým patronům svaté Barboře, svatému Prokopovi a jiným, jejichž obrázky v cechu visely.
  Ve válce byl důl pod vojenským dozorem a přestupky proti pracovní kázni se přísně trestaly, například vězením, kam byl provinilý horník po odpracované směně uzavřen. Válečné roky přinášely bídu a s tím i požadavky horníků na zvýšení mezd, které byly horníkům přiznány, ale vyplaceny až v listopadu 1918 totiž zvýšení mezd o 15 %, jednorázová výpomoc 100 k pro každého horníka a 20 k na manželku a každé dítě, k tomu byly přídavky na chleba, mouku a ošacení. Ihned po převratu si horníci vynutili osmihodinové pracovní směny na místo dosud zavedených jedenáctihodinových s jednohodinovou pauzou mezi směnami (6.30 - 17.30 a 18.30 - 5.30) bez čekání na zákon v r. 1919.
  Na počátku r. 1921 nastala odbytová krize a tím i propouštění a snižování práce, takže každý ze zaměstnanců mohl pracovat pouze 10 směn v měsíci. Odbory si však vymohly, že každý propuštěný dostával ještě 8 měsíců od zaměstnavatele 300 - 400 Kč měsíčně. Tento stav trval do roku 1923, kdy byla práce obnovena a horníci byli k ní znovu povoláni.
  Prosperita trvala až do roku 1930, kdy se krize opakovala a vyvrcholila r. 1934. V té době byli starší horníci přeloženi do důchodu, ženy a mladší horníci propuštěni. V r. 1935 byla krize překonána a propuštění horníci byli přijati zpět do práce s plnými nároky, jako kdyby nebyli propuštěni.
  Je třeba poznamenat, že PŽS prováděla v té době geologický průzkum na železnou rudu v širším okolí a zde nalezlo zaměstnání několik horníků, takže dopad nezaměstnanosti se zmírnil. Pokud nestačilo propouštění, mohli zbylí horníci pracovat alespoň 10 směn v měsíci, aby nebyli odkázáni na podporu. Ostatně geologický průzkum se prováděl se státní dotací. Těžba po krizi a stavy osazenstva se opět zvyšovaly takže dosáhly předkrizové výše.
  Rok 1933 byl poznamenán mobilizací a následujícího roku pak vznikem protektorátu. Osazenstvo dostalo mimořádnou výpomoc v prosinci 1939 ve výši 180,- Kč pro ženatého a 120,-Kč pro svobodného, což se v březnu 1939 opakovalo.
  Protektorát zaznamenal zvýšení těžby zřejmě v rámci příprav na válku a pak pro válečné potřeby. Těžba se v tu dobu pohybovala kolem 100 000 t ročně teprve koncem války klesla asi o 15%. V únoru 1945 byla těžba ve Zdicích zastavena a osazenstvo, až na malou skupinu k údržbě, bylo přeloženo na ostatní železorudné doly, uhelné doly do Kladna, do Železáren v Králově Dvoře, na manganový důl ve Chvaleticích a na zákopové práce.
  Protektorát přinesl i na důl Zdice zatýkání pro odbojovou činnost v letech 1943 a 44, z čehož se 2 horníci nevrátili, když zemřeli na útrapy věznění. Jejich oběť připomíná pomníček, dnes zanedbaný u vjezdu do bývalého závodu.
  Po květnové revoluci byl majetek PŽS znárodněn a důl byl začleněn do. n.p. kamenouhelné a železorudné doly Kladno, r. 1950 se železorudné doly osamostatnily v n.p. Železnorudné doly Nučice a nakonec byly pohlceny n.p. Železorudné doly a hrudkovny Ejpovice, kde také život skončily.
  Po květnové revoluci byl provoz dolu postupně obnovován jak se jeho horníci vraceli z jiných pracovišť, kam byli dočasně přeloženi. Práce se pak soustředily na další průzkum ložiska a připravovala se ražba 5. jámy. Těžba byla udržována na minimální výši, teprve příchod t.zv. "železné koncepce" přinesl oživení a byla požadována těžba kolem 50 000 t ročně, což bylo na hranici těžební kapacity jámové kaskády. Bylo nutno obnovit těžbu na pobočném úseku v Černíně, který sdílel pozdější osudy s mateřským dolem. Ložisko bylo objeveno až v polovině 19. století a s těžbou se začalo teprve s novým majitelem v r. 1912, kdy bylo ložisko otevřeno štolou na 4. patro ; dalšími díly až na 10.p. Těžba pak s další otvírkou pokračovala ai do r. 1932. Roku 1919 zalomeno hloubení na 4l.p. a další hloubení až na 70. p. odkud se pokračovalo směrným překopem do Zdic a odtud protičelbou, v celkové délce 2700 m v hloubce 370 m. Tímto dílem se neobjevilo pokračování zdického ložiska až na menší odhozený blok mezi 70. a 85-tým patrem, vydobytý separátně. Černínský důl byl již na počátku války vybaven zděnými šatnami, kompresorovnou a rozvodnou, kovárnou vrátkovnou v nové jámě, dřevěnou těžní věží pozemním lanovkovým přepravníkem rudy k silnici, třemi pražícími pecemi a kanceláří s obytným domem. Pak si zvýšené požadavky na těžbu vyžádaly nové pracovníky, kteří se nuceně našli v řadách rolnických synků, odmítajících JZD, dále drobných živnostníků a v neposlední řadě i mezi úředníky v rámci akce"70 000 administrativních pracovníků do výroby". Všichni noví pracovníci byli kmenovými zaměstnanci dobře přijati a většinou se dobře a rychle zapracovali a mnozí vydrželi u nové profese až do důchodu.
  Padesátá léta přinesla éru "dělnických závodních ředitelů", která znamenala stagnaci i technickém rozvoji, vedla k bezhlavému zvyšování těžby na úkor na př. údržby dolu. Ujalo se donášečství, vzájemné podezírání, STB byla pravidelným hostem. Tyto a jiné příčiny vedly mezi osazenstvem k neklidu, zatýkání a stávce, aby zatčení byli propuštěni - věc naprosto v socialismu nepředstavitelná. V té době přišli na naše závody mladí pováleční báňští inženýři, ale jejich zkušení předchůdci byli v té době ze závodů překládáni, aby novým ředitelům nepřekáželi, takže mladí neměli od koho získávat zkušenosti. Noví ředitelé nepatřili ani k odborníkům ani k organizátorům a většinou se zbavovali i mladých inženýrů a i odborníků z řad zkušených středních techniků.Tento stav trval 5 let a hrozilo zastavení dolu pro zanedbání údržby ložiska.
  V roce 1956 byl zahájen velkolepý výzkum, aby bylo nalezeno pokračování na východ, což se podařilo po vyražení asi 1000 m chodeb a současně s vrtem s povrchu, situovaným asi 150 m od silnice Zdice - Černín v hloubce 660 m, chodby byly vyraženy v hloubce 560 m. Vrt sloužil částečně k větrání těchto chodeb a po zastavení těžby a zatopení důlních prostor slouží k jejich odvodňování. Bylo zastiženo ložisko o dosud nebývalé mocnosti 18 m a v kvalitě v surovém stavu 36 - 39 % Fe, což by dávalo praženou rudu s obsahem 48 - 50 % Fe. Ložisko bylo podrobně prozkoumáno vrty z nadložních překopů a ze základního překopu i dovrchními vrty.
  Mimořádná příhoda, které stojí za zmínku nastala 18.ll.l939, kdy byli všichni zdičtí muži gestapem internováni v sokolovně do druhého dne na základě udání německého kurýra, že po něm někdo ve Zdicích vystřelil. Udání se ukázalo falešné, takže byli muži druhý den propuštěni a ještě dříve byli propuštěni strojníci těžních strojů a obsluhy čerpadel na intervence ředitelství PŽS.Druhou mimořádnou událostí se stal požár výdřevy 4. jámy dne 10.2.1958, v odpolední směně, kdy došlo k přeražení silového kabelu při opravě výdřevy a následnému zkratu, od kterého se vznítila suchá výdřeva. Pracující pod ohniskem požáru se technikovi podařilo vyvést do ještě čistých větrů na hlavě 4. jámy, odkud byli rychlou akcí techniků závodní správy po obnově napájení dolu el. energií na poslední chvíli zachráněni. Důl pak bylo nutno na 54. patře vzduchotěsně uzavřít, což provedl báňský záchranný sbor revíru, následně i za pomoci odborníků Ústřední báňské záchranné stanice v Kladně. Ti přinesli i novinky v technice: jílovou netuhnoucí pastu k utěsňování hrází a poklopů a technologii stříkaného latexu na silonovou síť k rychlému budování provizorních hrází a přestupních komor.Požár byl po 9 dnech udušen a nyní nastalo obnovování vyhořelé výdřevy a elektrického rozvodu, což se podařilo asi po 3 měsících. Těžbu převzal pobočný provoz Černín, který výpadek plně nahradil.
  Nyní nastaly úvahy jak dále, když se stále vyskytovaly nedostatky v ev. financování investiční výstavby, která by odstranila nebo snížila ztrátovost provozu. Tyto úvahy proběhly i za protektorátu, ale tytéž důvody jako nyní odsunuly ev. výstavbu. Byl proveden poloprovozní technologický pokus s úpravou rudy s kladným výsledkem, ale všechno marně. Vedení státu se již rozhodlo tuzemské doly zavřít a raději investovat v SSSR do budování nových komplexů těžebních a úpravárenských, aby se podobně jako u ropy posílila naše závislost. Zařízení pro tyto mamutí podniky byla u nás vyvinuta i vyrobena a do SSSR dodána. Začala se budovat i moderně vybavená sídliště. Rok 1962 přinesl po dlouhém jednání, protestech a intervencích na nejvyšších místech státu konečně zastavení těžby k 1.8.1962 a zastavení údržby hlavních důlních děl k 2.9.1966. Likvidací skončila prozatím jedna epocha činností, které trvaly více jak 300 let. Ruch hornické činnosti umlkl a jen ojedinělé zbytky odvalů, zarůstající travou,několika stromy a náletovými dřevinami jsou památkou na hornickou činnost, spolu s propadlinami a rozsáhlým lomem.
  Obyvatelstvo nacházelo v hornictví zaměstnání a v něm se vystřídalo i několik generací. Byla to práce těžká a odpovědná, která si vyžádala i daň krve a života několika horníků, těm platí naše vzpomínka. Odstranila se hornická zařízení, pro okolí charakteristická, osazenstvo se rozešlo do různých zaměstnání a zásoby železné rudy v objemu 5,2 mil. t, zatím zjištěné, čekají na budoucí využití. Celkem bylo vytěženo asi 3,1 mil. t a maxima bylo dosaženo v r. 1923, kdy bylo vytěženo 127769 t.
  Horníci byli za svou dlouholetou práci v minulosti odměňováni. Ještě za Hořovického panství dostávali na paměť knížete Mořice Viléma z Hanau, se sídlem v Hořovicích stříbrnou medajli. Za protektorátu byla vyplacena "výsluha" za dlouholetou práci v hornictví pracovníkům nad 55 let ve výši až 50 000 K, ke dni 10. prosince 1944 a k 20.4.1945.   Po 2. světové válce bylo od r. l950 vypláceno t.zv. "věrnostní" za dlouholetou práci v hornictví, které dosahovalo značných částek. Od r. 1956 byla zavedena za tytéž zásluhy vyznamenání. Vše se předávalo ke dni horníků - vždy 2. neděli v září při slavnostní celozávodní schůzi osazenstva.